„Sluníčkář“ je jedním z nejvýraznějších pojmů českého internetového folkloru poslední dekády. Vznikl jako posměšná nálepka, ale jeho význam i kontext se v čase proměnily. Zatímco původně sloužil jako hanlivé označení pro idealisty či multikulturně smýšlející jedince, dnes se s ním někteří i vědomě ztotožňují – buď ironicky, nebo s hrdostí.
V tomto článku si rozebereme, co slovo „sluníčkář“ znamená, kde se vzalo, jak se používá v české debatě a co nám jeho přítomnost říká o stavu společnosti.
Původ a vývoj pojmu
Pojem „sluníčkář“ se začal v českém prostředí objevovat zhruba kolem roku 2014, v době migrační krize. Do diskusí jej přinesli konzervativní komentátoři a autoři z alternativních médií jako Parlamentní listy, AC24 nebo Protiproud. Slovo mělo být původně výsměchem těm, kdo podle nich:
- mají naivní, idealistický pohled na svět
- jsou nekriticky proevropští nebo „proimigranční“
- hájí lidská práva a menšiny bez ohledu na důsledky
- žijí v bublině hodnotové korektnosti
Zpočátku šlo o synonymum pro „pražskou kavárnu“, „lepšolidi“ nebo „vítače“. V textech a diskusích působilo jako univerzální označení těch, kdo „věří na duhu, lásku a otevřené hranice“.
Kdo je „sluníčkář“?
Ve veřejné debatě se výraz „sluníčkář“ stal karikaturou určitého typu člověka – i když ne vždy s reálným základem.
Typický „sluníčkář“ podle stereotypu:
- bydlí v centru Prahy nebo Brna
- volí Piráty, Zelené, případně levicové liberály
- je veganský, třídí odpad, jezdí na kole
- je za uprchlíky, LGBT+ práva, Green Deal
- řeší mikroagrese a jazykovou inkluzi
- má rád kulturu, umění, čte Deník N nebo Alarm
To vše je samozřejmě přehnané – ale právě přehánění je klíčové. Sluníčkář není označení, je to zjednodušení. A jako každé zjednodušení funguje skvěle v konfliktní debatě.
Kdo termín používá?
Výraz „sluníčkář“ nejčastěji najdeme v ústech nebo na klávesnicích:
- populistických politiků (Okamura, Babiš, Klaus ml.)
- komentátorů z konzervativního spektra (Xaver Veselý, Petr Štěpánek)
- uživatelů sociálních sítí z proruské nebo antisystémové bubliny
- diskutujících pod články o migraci, menšinách nebo klimatu
Slouží jako nálepka pro kohokoliv, kdo nesouzní s nacionalistickým nebo konzervativním pohledem na svět. Zároveň ale funguje jako ventil frustrace vůči určitému typu liberálního aktivismu.
Reálné výroky a příklady
💬 Z českého internetu a veřejné sféry:
Tomio Okamura (SPD):
„Sluníčkáři chtějí z České republiky udělat multikulturní guláš bez identity.“
Komentář pod článkem na Novinkách (2023):
„Zase jeden sluníčkářský žvást o tom, jak máme přijímat další Ukrajince. A co naše lidi?“
Facebook (2022):
„Můj syn přišel ze školy a říkal, že učitelka říkala, že být sluníčkář je dobrý. Co to má být za propagandu?“
X/Twitter (2024):
„To je tak, když sluníčkáři řídí ministerstvo školství. Hlavně, že řeší gender a klima, ale děti neumí psát.“
Transparent na demonstraci PRO (2023):
„Stop vládě sluníčkářů a globalistů!“
Ironické přijetí a rekuperace slova
Zajímavé je, že část veřejnosti (zejména mladší liberální levice) si slovo „sluníčkář“ přivlastnila zpět – ironicky, hravě, někdy i s hrdostí. Funguje to podobně jako u jiných výrazů, které byly původně urážkou:
- „Víš co? Jo, jsem sluníčkář. A klidně budu dál.“
- „Sluníčko svítí, nenávist pálí. Hádej, co vyhraje.“
- Meme na Instagramu: „Sluníčkář? Děkuji, že to říkáš. A co jsi ty, stínomil?“
Tento posun ukazuje, že jazykový boj není jednosměrný. Slova se mohou obracet proti svým tvůrcům – a proměnit se v nové symboly identity.
Sluníčkář jako součást kulturní války
Výraz „sluníčkář“ je typickým produktem tzv. kulturních válek – střetu hodnot, který překračuje ekonomiku či geopolitiku a zasahuje do způsobu života, jazyka, vztahu ke světu.
V Česku se tento střet odehrává nejviditelněji v otázkách jako:
- migrace a azylová politika
- gender, LGBT+ a inkluze
- ekologie a klimatická změna
- postoj k Rusku a Ukrajině
- jazyk korektnosti vs. „zdravý rozum“
„Sluníčkář“ je pak označením toho, kdo „to celé táhne“, kdo podle kritiků vnucuje svůj názor společnosti.
Sluníčkář vs. vlastenec?
V diskuzích často stojí „sluníčkář“ proti postavě „vlastence“ – konzervativního Čecha, který má blízko k tradičním hodnotám, národu a náboženství. Tento kontrast však opět funguje hlavně na symbolické rovině.
Jde o boj představ:
| Sluníčkář | Vlastenec |
|---|---|
| liberální, otevřený | konzervativní, uzavřený |
| globální identita | národní identita |
| city a inkluze | rozum a řád |
| EU, OSN, práva menšin | tradice, rodina, stát |
Proč ten pojem přetrvává?
„Sluníčkář“ je jednoduchý a výstižný obraz, který nabízí:
- silnou zkratku (kdo je dobrý vs. kdo je blázen)
- možnost výsměchu („Naivní snílek!“, „Utopista!“)
- vymezení se bez argumentace
Zároveň slouží jako identifikační nástroj: kdo říká „sluníčkář“, říká tím i „já nejsem jako oni“.
Je na čase přestat?
Slovo „sluníčkář“ dnes nepopisuje realitu, ale vytváří ji. Je nástrojem kulturního boje, nikoli neutrálním pojmem. A jako každý takový výraz má omezenou schopnost posunout debatu dál.
Místo otázky „kdo je sluníčkář?“ bychom se měli ptát:
- Co se za tím slovem skrývá?
- Proč ho potřebujeme používat?
- Jak jinak můžeme vést debatu o hodnotách?
Shrnutí
„Sluníčkář“ je víc než nadávka. Je to zrcadlo společenského rozdělení, zkratka pro ideologický nesoulad a důkaz, že jazyk veřejné debaty je často bojištěm. Čím více se spoléháme na podobné nálepky, tím hůře si rozumíme.
A přitom to slovo vzniklo z něčeho tak nevinného. Ze slunce.
Napsat komentář