Úvod: Když vás internet zruší
Cancel culture, česky často překládaná jako „kultura rušení“, je jedním z nejvýraznějších fenoménů digitální doby. V jádru jde o společenský mechanismus, kdy je jednotlivec, značka nebo instituce veřejně odsouzena – zpravidla na sociálních sítích – kvůli výroku či činu považovanému za morálně nepřijatelný. Výsledkem bývá ztráta postavení, práce, smazání z veřejného prostoru nebo alespoň silný reputační zásah.
Téma je vysoce kontroverzní. Někteří ji vnímají jako nástroj společenské zodpovědnosti. Jiní ji považují za formu digitálního lynče, kde není prostor pro omluvu ani nápravu. Co tedy cancel culture vlastně je? A jak se projevuje v Česku?
Hlavní body: Jak funguje cancel culture
1. Základy cancel culture
Původně vznikla z aktivistických snah upozornit na chování, které bylo dlouhodobě přehlíženo – rasismus, sexismus, homofobii, zneužívání moci. Ve chvíli, kdy se oběti nedočkaly spravedlnosti „systémovou cestou“, začaly se obracet na veřejný tlak prostřednictvím internetu.
Nejčastěji se cancel culture projevuje tím, že:
- lidé veřejně vyzývají ke zrušení spolupráce s danou osobou nebo značkou,
- firmy propouštějí zaměstnance po „internetovém skandálu“,
- celebrity ztrácejí kontrakty, koncerty nebo roli v seriálu kvůli starým výrokům.
2. Cancel culture v Česku
Ačkoliv český kontext je méně dramatický než třeba v USA, fenomén cancel culture se k nám přenesl především skrze:
- kauzy influencerů – např. když se z archivu vytáhne nevhodný výrok nebo chování z minulosti (např. youtuber Datel nebo Tary),
- komentáře celebrit – herečka Ivana Chýlková byla kritizována za výrok o ženách a rape culture, Lucie Bílá za podporu prezidenta,
- kritika reklamních kampaní – např. IKEA čelila výzvám k bojkotu kvůli „příliš woke“ kampani.
3. Kde končí odpovědnost a začíná cancel?
Cancel culture je nebezpečná především tehdy, když neumožňuje nápravu. Mnohdy jde spíše o emocionální reakce než skutečné zkoumání kontextu, motivací a následné změny.
Např. známý případ Kevin Hart (USA) – musel se vzdát moderování Oscarů kvůli starým tweetům. Přestože se omluvil, nestačilo to. To otevírá otázku: má člověk právo na vývoj?
4. Dopad na firmy a značky
Firmy se dnes bojí být „zrušeny“. Důsledkem je extrémní opatrnost v komunikaci:
- Dříve se řešilo, co je efektivní.
- Dnes se řeší, co nenaštve.
Některé firmy dokonce vytvářejí tzv. „cancel-prevent strategie“, tedy jak si chránit reputaci i před nečekanými útoky.
FAQ: Často kladené otázky
❓ Je cancel culture to samé jako bojkot?
Ne tak úplně. Bojkot je obvykle promyšlený a organizovaný, zatímco cancel culture často působí jako rychlá lavina – často na základě jediné informace nebo emoce.
❓ Je cancel culture vždy nespravedlivá?
Ne. Mnoho lidí, kteří byli „zrušeni“, skutečně provedli závažné věci, které si zasloužily pozornost. Problém je v tom, že často chybí vyváženost, možnost obrany nebo druhá šance.
❓ Může být člověk „zrušen“ i za názor?
Ano. Právě to je na cancel culture nejvíce kritizované – někdy stačí „nevhodný názor“, který se odchyluje od očekávaného společenského postoje.
❓ Jaký je vztah cancel culture a woke kultury?
Jsou úzce spojené. Cancel culture je často nástrojem tzv. woke hnutí – tedy snahy upozorňovat na nerovnosti a nespravedlnosti. Kritici však tvrdí, že výsledkem je spíše strach než skutečná změna.
Závěr: Potřebujeme odpovědnost, ne strach
Cancel culture je jedním z nejvýraznějších projevů digitální moci – když veřejnost drží v rukou nástroje, které dříve patřily jen médiím a institucím. Ačkoliv vznikla ze spravedlivého rozhořčení, často se mění v bezhlavý nástroj nátlaku.
Skutečná společenská změna ale nevzniká skrze strach a rušení, ale přes diskuzi, uznání chyby a šanci na nápravu. Otázka tedy nezní, zda rušit, ale jak tvořit prostředí, které chyby nezamete pod koberec, ale umožní je napravit.
Napsat komentář