Slova jako „dezolát“, „libtard“ nebo „lepšolidi“ nejsou jen internetové urážky. Jsou to nástroje kulturního boje, jimiž se lidé identifikují nebo vymezují vůči druhým. V tomto článku se zaměříme na pojem „lepšolidi“ — výraz, který se usadil v českém veřejném prostoru a funguje jako silný symbol nedůvěry, pohrdání i vzdoru.
Kdo tedy jsou ti „lepšolidi“? Kdo jim to říká? A co to vypovídá o stavu společnosti, médií i politického diskurzu?
Co to znamená „lepšolidi“?
Pojem „lepšolidi“ se poprvé výrazněji objevil v roce 2016 v internetových diskuzích, ale zlidověl především během prezidentských kampaní Miloše Zemana a Andreje Babiše, kdy sloužil k označování tzv. městských elit — novinářů, intelektuálů, aktivistů, umělců či voličů opozičních stran.
Z kontextu je zřejmé, že jde o ironickou nebo přímo hanlivou nálepku, která má poukázat na údajnou morální nadřazenost, odtrženost od běžného života a povýšenost. „Lepšolidi“ se tak stali karikaturou intelektuální elity, která „ví všechno líp“, ale přitom prý nechápe obyčejného člověka.
Typické rysy „lepšolidí“
V očích kritiků — tedy těch, kteří pojem používají — mají „lepšolidi“ několik charakteristik:
- Bydlí v Praze nebo velkém městě
- Volí Piráty, STAN, TOP 09, případně KDU-ČSL
- Čtou Respekt, sledují ČT, poslouchají Radio Wave
- Používají jazyk politické korektnosti
- Podporují multikulturalismus, Green Deal, EU, Ukrajinu
- Pohrdají „venkovem“, „dezoláty“ a „koblihami“
Přirovnání k západnímu termínu liberal elite nebo woke crowd je na místě, ale český pojem má silný lidový a ironizující nádech, který z něj dělá zbraň v domácím kulturním konfliktu.
Kdo to říká — a proč?
Nejčastěji používají výraz „lepšolidi“ populističtí politici, komentátoři z alternativních médií a uživatelé sociálních sítí, kteří se identifikují jako „obyčejní lidé“ či „ti, co nejsou slyšet“. Příklady:
Tomio Okamura (SPD):
„Lepšolidi z kavárny opět ukazují, jak pohrdají názorem většiny.“
Andrej Babiš:
„Pražská kavárna a lepšolidi mě nikdy neměli rádi, protože já nepracuju pro ně, ale pro lidi.“
Komentář z Facebooku:
„Lepšolidi v redakci Seznamu zase ví, co je pro nás nejlepší. Až do té doby, než vylezou ven z Prahy a zjistí, že svět vypadá jinak.“
Výroky z české praxe
Zde jsou některé konkrétní výroky, kde se pojem „lepšolidi“ objevil:
Marek Wollner (ČT, 2018):
„Když někdo říká ‚lepšolidi‘, často tím myslí ‚ti, co mě rozčilují, protože mají jiný názor‘.“
Twitterový komentář (2023):
„Lepšolidi už zase řeší genderovou rovnost v ČT, zatímco lidi v pohraničí nemají doktora.“
YouTube video z kanálu Otevři oči:
„Lepšolidi chtějí určovat, co si smíte myslet. A když nesouhlasíte, označí vás za dezoláta.“
Pojem jako zrcadlo nedůvěry
Slovo „lepšolidi“ funguje jako způsob obrany proti vnímané nadřazenosti elit. Je to jazyková pomsta: zatímco „elity“ (podle kritiků) snižují „venkov“ jako nevzdělaný, zpátečnický či snadno zmanipulovatelný, ti na druhé straně barikády vrací úder právě slovem „lepšolidi“.
Motivace k jeho používání bývá:
- frustrace ze sociálních nerovností
- pocit, že média a politika nereprezentují skutečné problémy lidí
- vztek na intelektuální paternalismus
- odmítnutí „pokrokových témat“, která prý nemají v realitě oporu
Z čeho vzniká rozdělení?
Pojem „lepšolidi“ nepadá ze vzduchu. Česká republika má dlouhodobě:
- propast mezi centrem a periferií
- rozdíly v přístupu ke vzdělání, zdravotní péči a práci
- odlišné hodnotové systémy mezi generacemi i regiony
V takové společnosti je velmi snadné vytvořit karikaturu: oni jsou ti „lepší“, kteří nám říkají, co je správné — a my jsme ti „normální“, co to vidí jinak.
„Lepšolidi“ vs „dezoláti“ — zrcadlový boj
Zajímavé je, jak si výrazy jako „lepšolidi“ a „dezoláti“ zrcadlí své významy. Každá strana má své hanlivé označení pro tu druhou. Každá cítí pohrdání. A každá má svou mediální bublinu.
| Výraz | Kdo ho používá | Pro koho je určen |
|---|---|---|
| Dezolát | městská elita, liberální média | antisystémoví aktivisté, konspirátoři |
| Lepšolidi | populisté, alternativní média | městští liberálové, intelektuálové |
Jde o jazykový důkaz hluboké nedůvěry mezi částmi společnosti, která se již neshoduje ani na základních faktech, natož na výkladu reality.
Je možné s tím pracovat jinak?
Podobně jako u termínu „dezolát“, i zde je potřeba si uvědomit, že slovo „lepšolidi“ nepopisuje, ale nálepkuje. Uklidňuje nás, že máme pravdu, protože ti druzí „nejsou normální“. Ale tím zabíjíme možnost porozumění.
Co s tím?
- Zkuste se ptát: Je to člověk, nebo karikatura?
- Zkuste slyšet: Proč ten druhý používá to, co používá?
- Zkuste přeložit: Co tím vlastně myslí, co ho k tomu vede?
Když odhodíme nálepky, uvidíme pod nimi frustraci, strach i upřímnou snahu porozumět světu.
Závěr
„Lepšolidi“ nejsou skutečná skupina lidí. Jsou to projekce strachu z odcizení, výsměchu a nepochopení. Slovo samo o sobě neříká nic — ale odhaluje všechno o tom, kdo ho používá.
Ve společnosti, kde se každý cítí ohrožený — chytřejší i obyčejnější, městský i venkovský — roste poptávka po srozumitelných nepřátelích. A slovo „lepšolidi“ je jedním z nástrojů, jak si je vytvořit.
Pokud ale chceme kultivovat veřejný prostor, nestačí jen přestat používat nálepky. Musíme znovu začít mluvit spolu, ne proti sobě.
Kdo jsou „lepšolidi“? Původ, význam a role jedné nálepky v české veřejné debatě
Napsat komentář